Před pár hodinami před našima očima spektakulárně zapadlo Slunce za ostrov La Gomera, který teď vidíme s jeho hornatou siluetou a několika oddělenými ostrůvky nočního osvětlení na obzoru před námi. Sedíme na střešní terase malého hotýlku v obci Chío na jihozápadní straně Tenerife a pomalu se blíží čas zalézt do postele. Polovina posádky naší lodě už během dnešního dne odletěla zpátky domů, my jsme si pobyt prodloužili ještě o jeden den. Rozléváme poslední zbytek červeného vína do skleniček a v hlavě si každý přehráváme zážitky uplynulého týdne.

Naproti mně sedí jeden z účastníků plavby, otočí ke mně hlavu a povídá: “Víš ty co? Takhle nabitý týden plný zážitků na moři i na souši jsem ve svém více než čtyřicetiletém životě ještě nezažil!”

“To trochu přeháníš, ne?”, odpovídám automaticky.

“Ani náhodou! To tak opravdu je…”, trvá si rezolutně na svém.

Zamýšlím se nad tím, co právě řekl a s pokýváním hlavy mu dávám na srozuměnou, že ho chápu.

Plavba

Kanárské ostrovy toho totiž nabízí opravdu hodně a náš program byl více než intenzivní. Sešli jsme se před týdnem v Marina del Sur na jihovýchodě Tenerife a nalodili se na připravenou padesáti stopou plachetnici pronajatou od spolehlivé a námi v minulosti již mnohokrát prověřené charterové firmy Alboran. Po krátkém odpočinku jsem druhý den nad ránem ještě před východem Slunce vypluli na oceán. Obepluli jsme jižní mys a nabrali kurz na přístav Puerto de Santa Cruz na ostrově La Palma. Moře bylo relativně klidné, potrhanou oblačností na nás svítilo sluníčko, předoboční vítr v nárazech dosahoval k 25 uzlům. Loď sebou pravidelně pohupovala na vzdouvajících se vlnách. Několik členů posádky si proto muselo na závětrné straně ulevit přes zábradlí…

Navigace

Jako na většině našich plaveb jsme nezapnuli navigační plotr v kokpitu a prováděli důslednou pilotáž na předem vytištěné velkoplošné kopii mapy celého Kanárského souostroví.

S blížícím se lokálním polednem, jehož očekávaný čas jsme si s použitím navigačních tabulek spočítali hned ráno po vyplutí, jsme vybalili můj zánovní sextant americké značky Davis a dali se do jeho seřizování a série měření výšky Slunce nad obzorem. Vyzkoušela si to postupně větší část posádky. Po asi půl hodině jsme zaznamenali kulminaci (tedy průchod Slunce nejvyšším bodem jeho dnešní dráhy po obloze). Další ještě asi půlhodinu jsme v měření pokračovali a pak se odebrali do podpalubí spočítat výsledky. Nešlo přitom o skutečnou astronomickou navigaci – věděli jsme dost přesně, kde se právě nacházíme. Šlo o vyzkoušení této základní metody astronavigace (metoda pravého poledne), cvičení v jejím provádění a ověření její spolehlivosti.

(Mimochodem za celý týden se nám potvrdilo, že přestože měření prováděli nezkušení členové posádky, kteří mnohdy drželi sextant v ruce úplně poprvé v životě a moře nebylo úplně klidné, dařilo se nám opakovaně stanovit naši zeměpisnou šířku s chybou menší než 3 NM. Stanovení zeměpisné délky je u této metody spíše orientační, ale přesto jsme se v něm obvykle nedopouštěli chyb větších než 15 NM.)

Posádka se střídala ve službách – vždy jednu hodinu navigace následovanou hodinou u kormidla. Celodenní služba v kuchyni se přitom starala o blaho posádky i důstojníků – tedy alespoň těch, kterým mořská nemoc umožnila za plavby přijímat potravu…

La Palma

S večerním soumrakem jsme dorazili do přístavu, kde jsme prozřetelně měli předem rezervované stání. Právě připlouval obří tryskový trimarán firmy Fred Olson zajišťující rychlou lodní dopravu mezi ostrovy a tak jsme se ještě před vjezdem do maríny museli v přístavu urychleně “uklidit” do ústraní, abychom mu uvolnili manévrovací prostor. Na chvíli jsme si vedle něho připadali na naší obstojně velké patnáctimetrové lodi jako trpaslík vedle obra.

Hned u bran maríny, která je umístěna prakticky v centru města, začínalo vyhrazené karnevalové území. Připluli jsme totiž právě včas na zítřejší vyvrcholení karnevalového šílenství na La Palmě, tradiční akci nazývanou tady na La Palmě “Los Indianos”. Karnevalové aktivity jsou na Kanárech obecně hodně rozšířené. Ten největší v Santa Cruz de Tenerife je považován za druhý největší karneval na světě hned po tom v Rio de Janeiro.

“Lapalmská” varianta je velmi specifická. Už její název odkazuje na historické vazby mezi La Palmou a Karibikem, resp. Kubou, kam v minulosti (v 18. a 19. století) mnozí obyvatelé ostrova odešli za prací a vidinou bohatství a mnozí se s úspěchem a nově nabytým majetkem vrátili zpět. Od té doby se začíná rozvíjet stále intenzivnější tradice karnevalů, kde všichni účastníci oblékají bílé historizující kostýmy, celý den a noc nevázaně tančí v přeplněných ulicích města, popíjejí při tom bílý rum míchaný s čerstvě lisovanou třtinovou šťávou a vzájemně se posypávají obrovským množstvím bílého jemně mletého mastku, kterého místní radnice objednává a do davu distribuuje několik tisíc balení. Ulice i účastnící se tak během dne obarví do čistě bílé a milosrdně se tak částečně přikryje i neuvěřitelný nepořádek, který se v ulicích i parcích během karnevalu nahromadí.

Vzhůru do hor

Ale nepředbíhejme, karneval začíná až zítra. Než si zatančíme v extatickém davu, vydáme se nejprve na výlet po ostrově. Ráno jsme si tedy pronajali dvě auta a vyrazili z města, ve kterém už je na každém rohu vidět vrcholící přípravy na zahájení karnevalu. Zatímco při pohledu z paluby lodě zakotvené v maríně působí bujně porostlé zelené okolní příkré svahy vyloženě tropickým dojmem (asi nejvíce ze všech Kanárských ostrovů), mění se s přibývající nadmořskou výškou rychle charakter vegetace. Nejprve do téměř polopouštního, který ale vzápětí přechází do pásma borových lesů tvořených místním endemických druhem Pinus Canariensis (tedy borovice kanárská) s charakteristickými dlouhými jehlicemi huňatě obalujícími všechny větve. Jejich prosperitu zajišťuje v určitém rozsahu nadmořské výšky vysoká vzdušná vlhkost, která s klesající teplotou kondenzuje.

Vrcholové partie

Zatímco v přístavu vládla příjemná teplota okolo 20 stupňů Celsia, je v lese výrazně chladněji, jen okolo 10 až 12 stupňů. Ve větších výškách pak stromy řídnou a jejich výška se radikálně snižuje. Ve vrcholových partiích se tak dostáváme do zóny vysokohorské kleče. Je polovina února a tak se na severních svazích válí zbytky sněhu. To už ale jsme na hraně obří kaldery, která tvoří větší část ostrova a výškoměr ukazuje více jak 2000 metrů. Viditelnost nám nepřála a tak jsme si museli část mlhou zahalených scenérií pouze domýšlet. Přesto ti z nás, kteří jsou na Kanárech poprvé, hlasitě vyjadřují obdiv a ti, kteří se sem pravidelně vracíme, se znovu ujišťujeme ve své celoživotní lásce a obdivu k této fantastické lokalitě.

Ve vrcholové partii ostrova se nachází Evropská astronomická observatoř s celou řadou unikátních přístrojů, včetně v současnosti největšího optického dalekohledu na světě s poloměrem hlavního zrcadla přes 10 metrů. Do observatoře se veřejnost jen tak snadno nedostane, ale pro návštěvníky zde mají připravené velmi pěkné návštěvnické středisko, kde se dozvídáme mnoho o projektech, na kterých observatoř pracuje a jejich výsledcích.

Cumbre Vieja

Po prohlídce muzea se dostavil hlad a tak vyrážíme dolů k západu ostrova a hledáme nějakou otevřenou restauraci. To se ukázalo být náročnějším než obvykle, protože s ohledem na karneval mají téměř všude zavřeno. Nakonec se nám ale podařilo najít otevřený podnik a posíleni pokračujeme dál v okružní cestě okolo ostrova. S posledními zbytky světla se tak dostáváme k oblasti v jeho jihozápadní části, kterou postihla teprve před rokem skončená erupce sopky Cumbre Vieja provázená mohutným výronem husté, pomalu se pohybující struskovité lávy. Ta pokryla území mnoha kilometrů čtverečních a bohužel protekla i relativně hustě obydleným pásmem.

Průjezd zdevastovaným územím se už podařilo po provizorně proražené komunikaci obnovit. A tak projíždíme zónou budící dojem postapokalyptického filmu. Některé domy vypadají téměř nepoškozeně a teprve když se více přiblížíme vidíme, že jejich vnitřní prostory jsou vyplněny lávou. Jiné jsou stržené nebo téměř kompletně pohřbené pod vrstvou nové horniny, která je navíc v některých místech stále horká. V autě zavládlo stísněné ticho a všichni si znovu uvědomujeme, jak malými a slabými jsme tváří v tvář nespoutaným silám přírody.

Karneval „Los Indianos“

Zpátky do přístavu jsme dorazili právě včas, abychom se vydali do víru karnevalu. Jsme z dálky snadno identifikovatelný cizorodý prvek, protože jako téměř jediní daleko široko nemáme karnevalové kostýmy. Dav je ale až neuvěřitelně pozitivně naladěn, všichni – i ti výrazně ovlivnění alkoholem – jsou nesmírně přátelští, tančí, pijí a baví se. Ulice jsou úplně plné – jak se říká, hlava na hlavě a v mnoha místech doslova tělo na tělo. Osobně nemám velká shromáždění a tlačenice příliš v lásce, ale tady se cítím bezpečně a komfortně. Celý večer je neuvěřitelným zážitkem lidského přátelství a ryzí zábavy, na kterém se svorně podílí odhadem 80 tisíc lidí.

El Hierro

Ráno ale jako každý den ukončilo noc a my vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Vyplouváme  z přístavu a pod plachtami míříme na jihovýchod k ostrovu El Hierro. Pohání nás svěží zadoboční vítr, který během dne dosáhne až k pětadvaceti uzlům. Plavba s větrem v zádech je ale pohodlná a pocitově příjemná, rušená jenom asi dva metry vysokými vlnami, které nás ze zádě dohánějí a občas způsobí, že se přídí zapichujeme do příkrých svahů vln před námi. Plavba trvá celý den a až s večerem dorážíme do cíle, do přístavu Puerto de Estaca. Dopřáváme si teplou sprchu a několikachodovou večeři a unavení zalézáme do kajut.

Napříč ostrovem

Ráno máme v přístavu připravená auta a vyrážíme na obhlídku ostrova. I pro mě je to novinka – z El Hierro jsem zatím navštívil jenom přístav La Restinga na jeho jižním výběžku a jeho bezprostřední okolí. Jsem tedy velmi zvědavý a těším se na nové objevy. A rozhodně nejsem zklamaný – ba naopak. Nastoupali jsme do výšky asi 1000 metrů a zastavili na prvním vyhlídkovém místě, odkud hledíme do nádherného zálivu vytvořeného rozlehlým sesuvem skalního masivu. Oceán lemuje pláž tvořená černým vulkanických pískem a kameny, na útesech hnízdí velké množství ptáků, z vody vystupuje skalní oblouk. Vše je bujně porostlé tmavo zelenou vegetací, která v naší výšce přechází do patra borovic. Nad hranou svahu je relativní rovina porostlá obřími borovicemi, mezi kterými roste koberec světle zelené trávy. Ze všeho nejvíc připomíná tento přírodní terén vzorně udržovaný anglický park.

Lávová pole

Přesouváme se o kus dál k jihozápadnímu pobřeží. Během několika minut jízdy se (již poněkolikáté) ocitáme v úplně jiném světě. Okolo nás je lávové pole s viditelně oddělenými etapami erupcí. Ty nejstarší, pravděpodobně už několik tisíc let staré, se již stihli pokrýt relativně hustou vegetací rostoucí ze zvětralého substrátu. Ty nejmladší, pravděpodobně jen několik stovek let staré, jsou stále téměř holé. Láva je tu jiného typu než ta, kterou jsme viděli před dvěma dny na Tenerife. Byla viditelně mnohem tekutější, její zatuhlý povrch je místy hladký jako sklo, místy tvoří charakteristické zkroucené svazky připomínající pletená lana obřích dopravních lodí.

Úplně u pobřeží láva vytvořila přírodní bazény za odlivu částečně nebo zcela oddělené od okolního moře. Neodoláme a koupeme se v příjemně osvěžující vodě a sušíme se na teplém sluníčku.

Osvěžení ale hladoví zajíždíme do La Restinga na oběd. Ze stromků okolo silnice trháme zralé plody pepřovce peruánského s charakteristickou světle červenou barvou a výrazným pepřovým aroma. Obědváme španělskou paellu s mořskými plody a odpočatí a nasycení usedáme znovu do aut.

K vrcholu…

Naším dalším cílem je nejvyšší vrchol ostrova s nadmořskou výškou 1501 metrů. Jak stoupáme, projíždíme znovu patrem borovicového lesa ale to zde postupně přechází do porostu zvaného mlžný prales. Nižší stromové patro tvořené hustě zapojeným vavřínem je prorostlé dlouhými trsy lišejníků. Vše je navíc navzdory silnému větru zahalené mlhou. Celkový dojem je snově přízračný.

Přiblížili jsme se ale už téměř k vrcholu. Cesta se z výborné asfaltové mění ve štěrkovou, která v sobě má stále více děr. Auty k vlastnímu překvapení dojíždíme až na vrchol, ale vzhledem k nepříjemným podmínkám – silnému větru, mlze a nízké teplotě okolo šesti stupňů Celsia se raději rychle vydáváme na další cestu. Míříme k velkému majáku Faro de Punta Orchilla na jihozápadním konci ostrova, vedle kterého je umístěný památník připomínající někdejší zde umístěný nultý poledník. Nazýval se “elhierrský” nebo též “ferský” (el hierro ve španělštině znamená železo, stejně jako latinské ferum, ze kterého je odvozena i chemická značka železa Fe). Byl vytyčen na nejzápadnějším výběžku Starého světa a tvořil tak oficiální předěl mezi Novým a Starým světem…

…a zese zpět

Cesta k němu se ale ukázala jako velmi náročná z hlediska sjízdnosti. Při sestupu z nejvyššího vrcholu jsem totiž zvolili kratší, ale nezpevněnou trasu a ta nám (a našim autům) dala pěkně zabrat. V nejkritičtější části musely posádky vozidel vystoupit a auta pouze s řidiči se prodírala spletí děr a velkých kamenů na cestě. Na druhou stranu to většině z nás poskytlo příležitost se projít nebo proběhnout na trase dlouhé skoro 5 kilometrů, než jsme mohli zase všichni nastoupit do aut. Ta jsme na tuhle trasu evidentně nevybrali dobře.

Od poledníku vyrážíme ještě na severozápadní pobřeží s monumentálním zálivem El Golfo, který také vznikl v důsledku rozsáhlého sesuvu. Na rozdíl od toho předchozího, do kterého jsme se dostali dopoledne, se tento druhotně pokryl lávou. Vznikla tak úrodná pobřežní plošina ve výšce několik metrů nad hladinou moře. Pomalu se stmívá a pospícháme na sever, do hlavního města ostrova, které se jmenuje Vallverde, kde potřebujeme dotankovat a doplnit zásoby potravin.

La Gomera

Brzy ráno vyplouváme znovu na moře. Vítr se v souladu s předpovědí významně utišil (během dne až k 12 uzlům). Potřebujeme proti němu plout co nejpříkřeji. Máme tedy trochu obavy, zda včerejší velmi silný vítr za sebou nezanechal dominantní vlny. Proti nim by se nám ve slabém větru špatně prosazovalo. Krátce po vyplutí je ale jasné, že během noci se výrazně uklidnila i hladina a plavba probíhá velmi příjemně.

Do zvýšené pozornosti nás tak probouzí až akcelerační zóna těsně u jihozápadního pobřeží ostrova La Gomera. Na místě jsme dříve než jsme očekávali. Vítr je i u přístavu docela silný a tak měníme původní plán strávit noc na kotvě a zajíždíme do přístavu. Nastává odliv a musíme si hlídat vyvázání na betonové molo a průběžně ho uvolňovat, abychom naši loď “neoběsili”. Přístav Puerto de Vueltas je vyhlášenou uměleckou a volnomyšlenkářskou komunitou s výrazným německým vlivem. Večeříme v baru, kde se lépe objednává německy než španělsky a na obří obrazovce běží zápasy německé Bundesligy.

Zpět na Tenerife

Na prohlídku ostrova (který je také velmi krásný) tentokrát nemáme čas. Ráno pokračujeme v mírném větru směrem zpět k Tenerife, kde odpoledne vracíme loď a loučíme se s celou posádkou. Během sobotního rána se pak několik skupin postupně vydává na letiště a my zbylí vyrážíme na jednodenní výlet po ostrově s návštěvou úžasné zoologické zahrady Loro Parque s expozicí kosatek, delfínů, tuleňů, tučňáků, rozsáhlou sbírkou stovek druhů papoušků z celého světa a mnoha dalšími zajímavostmi…

A tady se vracíme zpátky k tomu, kde jsme začali – na terasu hotýlku, výhled na siluetu noční Gomery a zbytek červeného vína ve sklenicích. A když si tak přečtu, co jsem právě dopsal, co všechno jsme v uplynulém týdnu zažili, tak musím říct, že nezbývá než souhlasit – byl to úžasný týden plný hlubokých zážitků!