Před několika dny jsme se vrátili z naší první námořní výpravy tohoto roku. Dva týdny jsme se plavili v oblasti Kanárských ostrovů. A přes drobné potíže s loděmi (a také tak trochu s Covid-19) si troufnu tvrdit, že se akce mimořádně vydařila.

Plavba se málem nekoná

Plavba okolo Kanárských ostrovů byla rozdělena do dvou na sebe navazujících turnusů, přičemž oba měly za výchozí bod stanoven jachetní přístav Muelle Deportivo v hlavním městě Las Palmas na ostrově Gran Canaria. Necelých 24 hodin před odjezdem jsme ale dostali špatnou zprávu. Charterová společnost, od které jsem měli objednané dvě 50-stop dlouhé lodě, se dostala do konkurzu a její majetek je obstavený. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal. Díky našim partnerům z agentury Boataround se nám ale podařilo narychlo sehnat lodě náhradní jen s drobným dovětkem, že nejsou připravené k nalodění na Gran Canarii, ale na Tenerife. Naštěstí jsou od sebe tyto ostrovy relativně blízko a jezdí mezi nimi superrychlé trajekty (cestovní rychlost okolo 40 Kn!). A tak měla první, 18-ti členná skupina námořníků neplánovaně o jeden zážitek navíc…

Kanárské ostrovy – první turnus

První týden se plavily dvě lodě naší flotily z Tenerife na Gomeru a dále na La Palmu. S krátkou zastávkou zpátky na Tenerife pak pokračovaly až na Gran Canarii. Tam jednu loď převzala posádka druhého turnusu. S tou druhou odjel náš skipper Dominik spolu se dvěma dobrovolníky před odletem domů zpět na Tenerife.

Kanárské ostrovy – druhý turnus

Té druhé plavby jsem se osobně účastnil, takže popíšu naše zážitky trochu podrobněji. Předesílám, že Kanárské ostrovy jsou moje srdeční záležitost. Strávil jsem na nich po menších či větších kouscích už přibližně rok svého života. Vždycky znovu jsem ale uchvácen jejich krásou a pokaždé nacházím něco nového a zajímavého.

Vyrážíme zostra

Hned po přistání na letišti Las Palmas (LPA) bylo na první pohled jasné, že ve vzduchu je velké množství jemného písku přifouknutého ze Sahary. Dohlednost byla výrazně omezená a pod pokličkou nízké oblačnosti panovala – s ohledem na roční období – nezvykle vysoká teplota. Druhým průvodním znakem tohoto meteorologického jevy bylo – pro nás bohužel – prakticky bezvětří.

Po přesunu do maríny, nalodění a rychlém nákupu zásob na většinu týdne jsme se ještě večer vydali na dlouhý, asi 120 mílový, přejezd přes volný oceán k prvnímu postupovému cíli u ostrůvku La Graciosa západně od severního výběžku Lanzarote. Dlouhá přeplavba bezprostředně po náročném balení a cestování si ale vybírá svoji daň. První noc ještě všichni zvládnou odsloužit své hlídky. Ráno je ale na velké části posádky patrná silná únava a potíže s mořskou nemocí… Podmínky jsou přitom na poměry Kanárských ostrovů relativně mírné. Vane slabý vítr, dlouhé oceánské vlny sotva jeden metr vysoké, přes opar písku proniká ráno příjemné sluneční záření. Část posádky na palubě vydatně snídá vejce se slaninou, druhá (větší) část se přitom raději dívá jinam…

La Graciosa, Kanárské ostrovy

Během dne se přeci jenom zvedne nějaký ten vítr. A tak můžeme na pár hodin vypnout motor a užít si plachtění. K večeru se ale vracíme k motorování. Při západu slunce vidíme na východě pobřeží Lanzarote. K La Graciose se přibližujeme až v pozdním večeru za úplné tmy. Na poslední chvíli se vyhýbáme žluté bóji, která není zanesená v mapě. Její blikající světlo jsme zaměnili s očekávaným majákem na pobřeží. Úzký průliv mezi La Graciosou a Lanzarote nás následně vítá výraznou tryskou a tak se v náhle se probuzeném větru okolo 20 Kn blížíme do zátoky Playa Francesca, kde chceme kotvit.

K našemu překvapení jsou tam na kotvě již tři jiné lodě. Vzhledem k nestandardnímu směru větru tam přitom panují ne zrovna příjemné podmínky pro nadcházející noc. Rozhodujeme se tedy objet mys Punta Marrajos a schovat se za něj do zátoky Montana Amarilla, kde jsme úplně sami. Je tma tmoucí a tak kotvíme uprostřed zátoky na hloubce okolo 6 metrů pouze podle satelitní navigace. Všechno ale probíhá hladce a kotva se chytí do písku na dně na první pokus.

Výstup na horský hřeben

Po klidné noci na kotvě nás ráno vítá úžasný výhled na různobarevnou horu nad zátokou. Je tvořena vulkanickým tufem a pyroklastickým materiálem proloženým místy vrstvami ztuhlé lávy. Na severní straně zátoky se přes tento podklad přesypává eolicky uložená duna jasně žlutého Saharského písku. Ten pak na úrovni hladiny přechází v překrásnou malou pláž.

Po snídani a rychlé koupeli v moři spouštíme člun a na dvakrát se přeplavujeme na stále ještě liduprázdnou pláž. Fotíme a postupně se ve skupinkách vydáváme vzhůru směrem k vrcholu hřebene nad námi. Terén je velmi špatně schůdný. Do potíží se dostává nejrychlejší družstvo v okamžiku, kdy z pohodlného jakoby pískovcového podkladu přechází přes ostrý předěl na kluzký povrch extrémně drolivého tmavého sopečného materiálu. Díky horolezeckým zkušenostem se přesto dostávají na hřeben. Ale my ostatní se raději uchylujeme k taktickému ústupu a volíme dobytí vrcholu obchvatem hory z východní strany. Z vrcholu se naskýtá nádherný výhled do všech světových stran. Obdivujeme siluetu vegetace-prostého ostrova La Graciosa s několika výraznými sopečnými kužely.

Jeho území je již více než tři desetiletí vyhlášené za národní park. V sezóně je pro kotvení v jeho blízkosti potřeba vyřídit si v dostatečném předstihu povolení správy parku. My jsme spoléhali na to, že na konci ledna bude jachetní provoz v oblasti minimální a přístup strážců parku tím pádem benevolentní. A tato úvaha se potvrdila…

Dramatický návrat na loď

Po několika minutách na vrcholu se z ničeho nic přiřítí silný poryv větru. Během pár minut se zdvihá silný vítr. Než sestoupíme zpátky do zátoky na pláž s naším člunem, fouká již v nárazech okolo 30 uzlů. Vítr se stočil na čistě východní a v zátoce se zvedají mohutné vlny. Vyplouváme s první skupinou na lehce přetíženém člunu k zakotvené lodi. Ještě než k ní dorazíme je člun téměř po okraj naplněn vodou.

Záď lodě se na vlnách vysoko zvedá a tak si musíme dávat opravdu dobrý pozor, abychom se při přestupování nedostali se člunem pod její sklopenou koupací plošinu. Jedna členka posádky si vyzkouší, že stačí jen trochu špatně načasovat ten jeden kritický krok, který je nutný k přestupu ze člunu na loď, a člověk se rázem ocitá ve vodě a navíc v nebezpečném prostoru mezi poskakující lodí a zmítajícím se člunem. Naštěstí ale vše končí jenom úlekem (a utopeným mobilem) a všichni jsme bezpečně zpět na palubě.

Zaseklý kotevní řetěz

Pobyt na kotvě v této zátoce se za daných podmínek rychle stává nepříjemným a tak se rozhodneme pro okamžité odplutí. Při vytahování kotvy se ale záhy zasekává řetěz do úzkého prostoru mezi unašečem a vyhazovacím trnem navijáku a nejde s ním ani hnout. Loď se zmítá na kotvě, která se pod nápory větru a vln pomalu sune po dně. Sháníme se po pořádné palici, ale kladívko, které v lodní výbavě nacházíme, je pro tento účel k ničemu.

Rychle vymýšlíme co dál. Pokud bude nejhůř, budeme muset řetěz odříznout pákovými nůžkami a odhodit, abychom se uvolnili a neocitli se na útesu, který se nebezpečně vzpíná v naší blízkosti. Tah řetězu přenášíme lanem na jeden z předních vazáků, povolujeme unašeč a druhým lanem vyvedeným na zadní vinšnu se snažíme vytáhnout zaseknutý řetěz ze štěrbiny, ve které vězí. Lano se napíná k prasknutí ale naštěstí se nepřetrhává. Když přidáváme několik dobře mířených ran kladivem z druhé strany, řetěz se konečně uvolňuje.

Nabídnutá pomoc

V té chvíli se objevuje motorový člun strážců parku. Nejdříve se bojíme, že nás jdou pokárat za kotvení v zátoce bez povolení, ale ukazuje se, že nás již nějakou chvíli pozorují dalekohledem a přijeli se zeptat , jestli nepotřebujeme nějakou pomoc. Dáváme jim vděčně znamení, že jsme řetěz právě uvolnili a začínáme znovu vytahovat kotvu. Jde to ale pomalu – vrátek se neustále zasekává a je vidět, že vyhazovací trn bude potřebovat opravu. Teď na to ale není prostor ani podmínky a tak pomalu, kousek po kousku vytahujeme řetěz a čekáme, až se kotva objeví na hladině.

Trvá to dalších asi 20 minut a když se kotva konečně objevuje nad vodou, velice se nám všem ulevuje. Zvednutým palcem odesíláme pryč člun strážců parku, který okolo nás celou dobu krouží připraven poskytnout pomoc, pokud jí bude potřeba. Vesele na nás zamávají a za chvíli nám mizí za obzorem.

Podél východního pobřeží Lanzarote

My vyplouváme ze zátoky proti mohutným vlnám a větru, který v mezičase zesílil v nárazech až ke 40 uzlům. Pomalu se proti němu probíjíme, motor řve ve vysokých obrátkách ale na palubě není přes kvílení větru vůbec slyšet. Míříme k majáku na nejsevernějším výběžku Lanzarote Punta Fariones. Do kokpitu neustále stříká voda a kdo nemá čepici dobře přivázanou ten o ní přichází.

Objíždíme severní mys a vítr jako otočením vypínače prakticky mizí. Těšíme se, že na druhé straně Lanzarote budou dobré podmínky a budeme moci vztyčit plachty. Bohužel se to ale nepotvrzuje a jen s malou přestávkou plujeme až do večera na motor.

Za tmy přijíždíme do přístavu Puerto Calero na východním pobřeží Lanzarote. Na naše volání vysílačkou sice nikdo neodpovídá, ale hned u vjezdu nás očekává správce, který nás nasměruje k návštěvnickému molu hned vedle benzinové pumpy a dává nám vyplnit několika stránkový formulář pro přihlášení do přístavu. Po jeho odevzdání nás odkazuje na kancelář přístavu, kam se máme dostavit ráno po deváté a odjíždí domů. My se převlékáme a vyrážíme do přístavní restaurace na zaslouženou večeři… Máme v plánu zůstat zde dvě noci, druhý den opravit kotevní vrátek, pronajmout si auta a vyrazit na prohlídku ostrova.

Vnitrozemím Lanzarote

Ráno máme poněkud pomalejší. Užíváme si poprvé od začátku výpravy teplou sprchu na pevnině, vyřizujeme formality v přístavní kanceláři, s využitím přístavní dílny opravujeme kotevní vrátek, doplňujeme naftu a stěhujeme loď do přiděleného stání. A samozřejmě půjčujeme dvě auta pro naplánovaný výlet. Okolo 11 vyrážíme na cestu.

Vulkanický park Timanfaya

Míříme do národního parku Parque National de Timanfaya, kde uprostřed lávových polí vytvořených při posledních erupcích na ostrově vyrostlo pěkné návštěvnické středisko a vyhlídkový okruh, kterým návštěvníky proveze přistavený autobus. Pozůstatky velmi nedávné vulkanické činnosti na Kanárských ostrovech jsou v této oblasti mimořádně intenzivní. V hloubce okolo 5-ti metrů je teplota přes 200 stupňů Celsia.

Pro turisty je připravená efektní demonstrace v podobě mělkých vrtů, do kterých průvodci nalévají kbelíky vody, aby po několika vteřinách vařící voda vytryskla zpět na povrch coby malý gejzír. Další atrakcí je asi 5-ti metrová “studna”, nad kterou se na roštu grilují kilogramy masa pro vedle stojící restauraci. Přes jistou dávku komerce je návštěva velmi zajímavým zážitkem a člověk si i zde, na pevnině, uvědomuje jak malým je ve srovnání se silami přírody…

Jihozápad Lanzarote

Po obědě v příjemné restauraci v Yaize pokračujeme v cestě návštěvou zátky El Golfo na západním pobřeží ostrova. Uzavřená zátoka chráněná od východu mohutnou skalní stěnou skrývá  hlubokou písečnou pláž se srpovitým jezírkem nazelenalé vody El Lago Verde. Písek je tvořen rozpadlým vulkanickým materiálem a s minimálním úsilím je v něm možné najít velké množství malých ale i větších nazelenalých olivínů.

Rychle se blíží soumrak a s posledními zbytky světla ještě procházíme oblastí Los Hervideros, která se nachází o pár kilometrů dál směrem k jihu. Jde o soustavu několika částečně propadlých jeskyní vyhloubených v pobřežním útesu příbojem, který tu zároveň vytváří působivé zvukové i vodní efekty.

V úplné tmě se přesouváme do turistického městečka Playa Blanca na samém jihu Lanzarote, kde po krátké procházce po pobřeží končíme v restauraci s živou jazzovou produkcí. Objednáváme si výběr tapas pro 10 lidí a zapíjíme to místním lehkým pivem. Příjemný závěr krásného dne.

Přeplavba na Fuerteventuru

Další den opouštíme marínu Puerto Calero a po krátké plavbě házíme kotvu u jedné z pláží okolo mysu Punta Papagayo. Jedná se o turisticky nejatraktivnější pláže na celém ostrově. Jsou tvořené jemným žlutým pískem a tak dobře chráněné před převládajícími větry, že je tu teplota vody i vzduchu vždy o pár stupňů vyšší než jinde. Naštěstí je leden, takže na plážích nejsou davy. Sami tady ale rozhodně také nejsme. Procházíme si celou oblast, užíváme si koupání a výsadek zakončujeme rundou mojita v jednom z plážových barů pod širým nebem, které tu celoročně fungují.

Po nalodění se vydáváme dále k jihu a míříme k relativně malému ostrůvku Isla de Lobos u severního konce Fuerteventury, kde opět za tmy kotvíme. Ostrov je s výjimkou strážců místního přírodního parku neobydlený a turisty přivezou výletní lodě zase až druhý den dopoledne. Užíváme si tedy klidu a samoty a ráno i nádherného výhledu na ostrov. Odplouváme okolo desáté a vidíme, jak se za námi blíží k ostrovu první turistická plavidla…

Podél pobřeží Fuerteventury

Celý den plujeme podél východního pobřeží Fuerteventury. Scenérie se výrazně mění. Dlouhé písečné pláže střídají rozeklané horské hřebeny, pozorujeme hned několik ikonických majáků. U toho posledního – Faro de la Entallada – se vzdalujeme od pobřeží a překonáváme dlouhý záliv skrývající hned několik přístavů. My ale míříme až na úplný jih ostrova, do přístavu Morro Jable.

Doplouváme k němu opět za tmy. Na naše volání na VHF nikdo nereaguje a tak se “obsloužíme” sami. Po chvíli snažení objevujeme jedno volné stání, do kterého se na šířku jen tak tak dokážeme zádí vecpat. Vyloďovací komando vzápětí vyráží klusem na nákup – je už po osmé hodině a kdo ví, jak daleko je k nejbližšímu obchodu. Nakonec uspějí, ale je to až po hodně dlouhém a úmorném pochodu…

Vyhlášené surfovací pláže Kanárských ostrovů

Ráno vyplouváme časně – okolo 6 hodiny a tedy bez kontaktu se správou přístavu. Míříme jen o pár mil dále, k majáku Punta de Jandía na nejjižnějším výčnělku Fuerteventury. Kotvíme u něho v malé zátoce u obce Puertito de la Cruz a na neklidném moři se na gumáku vyloďujeme na břeh. Ve vesnici je kromě pár místních domů velká komunita surfařů bydlících v pozoruhodném slepenci starých obytných přívěsů, aut, spousty vlnitého plechu a OSB desek.

Když přejdeme úzkou šíji za obcí, otevře se nám výhled na severovýchodní stranu ostrova a dlouhou skalnatou pláž Playa de la Turbia, ke které se už z velké dálky od pobřeží zdvihá jedna mohutná surfovací vlna za druhou. Dlouho se bavíme pozorováním početných skupinek “mravenečků” snažících se ulovit si s prknem tu správnou. Prohlížíme si přitom také odlivem odkryté kamenné pobřeží s množstvím malých i větších jezírek, které ukazuje neobyčejnou druhovou pestrost místní mořské fauny.

Při návratu na loď nás trochu zlobí přívěsný motor. Pokus o pádlování proti ostrému větru směrem k zakotvené lodi ale ukazuje, že není jiná možnost, než motor přemluvit ke spolupráci. Nakonec se to daří a na dvakrát se celý výsadek přesouvá zpět na loď.

Zpět na Gran Canarii

Vyplouváme na 60 mil dlouhý přejezd na Gran Canarii. Cestou domlouváme vrácení lodě na Tenerife, které je potřeba zařídit během soboty. Nakonec se krátce před přistáním v Las Palmas přikláníme k nové variantě. Větší část posádky se v Las Palmas vylodí a stráví noc v hotelu. V sobotu ráno nás tam očekávají dvě pronajatá auta a plán dvoudenního poznávacího pobytu na ostrově. Kapitán Pavel a dvě dobrovolnice se ještě večer vydají na cestu s lodí na Tenerife, odkud se vrátí v sobotu večer trajektem do Agaete na severozápadě Gran Canarie, aby se připojili ke zbytku posádky.

Přes pokročilou hodinu lodní provoz v okolí hlavního přístavu v Las Palmas houstne a my si musíme dávat pozor, abychom někde nepřekáželi. Opakujeme si s posádkou v praxi COLREG při rozklíčování světelného označení jednotlivých plavidel. Pracujeme také s AIS, kterým je naše loď vybavená. Při vjezdu do vnitřního přístavu si ještě vysvětlujeme majáky, které ho označují coby odbočku z hlavní plavební dráhy. Přistáváme u mola benzínové pumpy v Las Palmas, vykládáme zavazadla a rychle se loučíme. Po pár minutách loď zase odplouvá směrem na Tenerife. Mají před sebou alespoň 12 hodin plavby.

Opěšalí námořníci na Kanárských ostrovech

Na začátku přístavního mola se ozývá hlasitá hudba. Když přijdeme obtěžkáni zavazadly blíže, rozpoznáváme dobře rozjetou diskotéku. Je pátek večer a mládež Kanárských ostrovů se chce bavit. Pro nás z toho vyplývá zvýšený výskyt taxi v bezprostředním okolí a tak během pár minut sedíme všichni v autech a jedeme do ani ne před hodinou zabukovaného hotelu v centru města. Dorážíme tam okolo půlnoci a po ubytování neodoláme a vyrazíme na krátkou procházku po městě, které žije intenzivním nočním životem. Všude na ulicích je spousta lidí, restaurace a bary sice právě houfně zavírají, ale jejich hosté se přesouvají ven, na široké chodníky a nebo na městské pláže. Asi po hodině nás ale přeci jenom zmáhá únava a jdeme si do hotelu odpočinout.

I auto je dopravní prostředek

Ráno nás potěší vydatná hotelová snídaně a poté už se přesouváme do nedaleké garáže půjčovny aut a nasedáme do dvou připravených rodinných Oplů. Vyrážíme nejprve na sever – na poloostrov La Isleta, kde se zastavujeme na výhledu Mirador Norte de las Coloradas. Nabízí dech beroucí výhled na  Atlantik, hlavní město Las Palmas a celý severní horizont Gran Canarie.

Na fotbalovém stadionu hned vedle výhledu se koná nějaký dorostenecký zápas. Tribuny jsou k prasknutí nacpané a slyšitelně prožívají každý úspěch i neúspěch na trávníku. V jednu chvilku se přes tribunu přehoupne fotbalový míč a padá někam dolů přes útesy směrem k oceánu. Utíkáme k hraně útesu, abychom se podívali, kde skončil, ale nikomu se těch sto výškových metrů dolů šplhat nechce a tak, když se před stadionem objevuje pomocný rozhodčí a pátrá, kde míč skončil, jenom krčíme rameny a ukazujeme neurčitě směrem dolů. Ani jemu se tam nechce a tak se vrací zpátky na stadion…

Botanická zahrada Kanárských ostrovů

Jako další postupový cíl volíme botanickou zahradu místní univerzity. Celým jménem se nazývá Jardin Botanico Canario Viera y Clavijo. Nepatří mezi masově navštěvované turistické atrakce ostrova, ale podle mého názoru je to jedna z nejlepších botanických zahrad v subtropickém pásmu. Zabírá rozsáhlé pozemky v jednom z údolí nedaleko hlavního města a nabízí úžasnou kolekci endemitů Kanárských ostrovů ale i rostlin z celého světa. Fascinující je sekce věnovaná kaktusům a sukulentům a neméně zajímavá je kolekce palem z nejrůznějších koutů zeměkoule. Na místě trávíme mnohem více času, než jsme původně plánovali. Počasí je příznivé, mírně svítí sluníčko a po několika hodinách prohlídky končíme ve velmi příjemné restauraci umístěné na útesu nad zahradou.

Po pozdním obědě vyrážíme auty podívat se na nedalekou sopečnou kalderu – Caldera Bandama. Vyjíždíme spirálou silnicí až na vrcholek nedaleko od kaldery položeného kopce Pico de Bandama a z nadhledu si kráter prohlížíme. Škoda, že už nemáme čas se do něho vydat, případně ho alespoň obejít po turistické cestě vedoucí dokola po jeho hraně.

Cesta nás dále vede k majáku Faro de Punta Sardina na severozápadním výběžku Gran Canarie. Pomalu se schyluje k západu Slunce a tak se tam schází početná skupina lidí. Příboj dole pod útesy se pilně činní a výhled je opravdu nádherný.

Agaete

Nakonec dorážíme do Agaete, kde vyzvedáváme statečné 3 námořníky, kteří v mezičase dorazili trajektem z Tenerife, kde v tamní maríně Puerto Deportivo Radazul vrátili naši loď. Mimochodem charterová společnost Alboran, od které byly obě naše lodě, se opravdu předvedla v tom nejlepším světle. Nejen, že byla dost pružná, aby nám lodě zajistila na poslední chvíli, ale obě byly perfektně připravené, vzorově vybavené a veškeré jednání bylo veskrze profesionální. Se stejnou firmou máme ty nejlepší zkušenosti také z Mallorky, kde je jejich centrála. Pokud budete hledat charter v některé z oblastí, kde operují (Baleáry, Kanárské ostrovy, Kuba, Kapverdy), můžeme je jenom doporučit…

Po chvilce snažení nalézáme dům, kde máme objednané ubytování pro dnešní noc. Jmenuje se Casa Calma Yoga a hned nás oslovuje svojí atmosférou. Je to hostel umístěný ve starém domě v husté zástavbě Agaete, kousek od velkého kostela a náměstí plného stolečků obložených v sobotním večeru skupinkami převážně místních obyvatel. Na střeše domu je posezení, kde trávíme čas dlouho do noci s vypůjčenou kytarou a za zpěvu starých českých trampských hitů.

Cestou přehrad vzhůru k vrcholům Kanárských ostrovů

Ráno se probouzíme do nádherného jarního dne a po vydatné snídani vyrážíme na výlet do vnitrozemí ostrova. Cestou se zastavujeme na výhledu Mirador de Balcón umístěném vysoko na útesu severozápadního pobřeží. Nad oceánem je bohužel příliš silný opar, takže není vidět na Tenerife a jeho majestátní 3,718 metrů vysoké Pico del Teide. I tak ale výhled stojí za to.

To už ale pokračujeme v jízdě a přes městečko La Aldea de San Nicolás, kde nakupujeme zásoby pro pozdější piknik v horách, hledáme s menšími navigačními potížemi správnou cestu do údolí Baranco de la Aldea, která je také nazývána Ruta de las Presas, protože údolí ukrývá celou kaskádu přehrad. Průjezd tímto údolím je zážitkem pro každého, ale snad ještě dvojnásobným pro řidiče. Úzká asfaltová silnice se vine a kroutí a po mnoho kilometrů příkře stoupá vzhůru.

Setkání s protijedoucím autem může být v některých místech záležitostí několikaminutového přesného manévrování a také trochu přetlačování, kdo bude uhýbat na vnější stranu nad mnohde opravdu vysokým srázem. Cestou několikrát zastavujeme u krásných výhledů a fotografujeme. Na křižovatce u přehrady Presa del Paralillo odbočujeme z “hlavní” silnice doprava směrem na obec Carrizal de Tejeda. Ještě o poznání užší a především příkřejší silnička po dlouhém stoupání vyjíždí na vysoko položený hřeben, kde všem naskakuje husí kůže, protože najednou máme prudký svah dolů po obou stranách vozu…

Roque Nublo

Nakonec dorážíme do hlavního cíle výpravy – k parkovišti u východiště turistické cesty ke skalnímu monumentu Roque Nublo (“mlžná hora”). Ten se nachází téměř přesně v geometrickém středu převážně kruhovitého ostrova Gran Canaria. Jedná se o vulkanický peň, který vyčnívá asi 70 metrů nad okolní terén a jehož vrchol je v nadmořské výšce 1,813 m dominantou celého rozsáhlého okolí. Cesta od parkoviště vede zpočátku více méně po vrstevnici a prochází vegetačním patrem s porostem kanárských borovic mezi kterými se tu a tam objevují právě růžově kvetoucí mandloně. Ty jsou v brzkém jaře velkou atrakcí Kanárských ostrovů.

Po pár kilometrech začíná cesta mírně stoupat až se vyšplhá na holou kamenitou rovinu před úbočím vztyčeného prstu Roque Nublo. Nádherné výhledy do okolí i na samotnou skálu jsou podbarvené pozdně odpoledním sluncem a mírným oparem, který v této roční době přetrvává téměř stále. Po obhlídce místa a několika horolezeckých pokusech pod dohledem instruktora lezení z naší posádky se usazujeme na náhorní plošině a pod vedením kapitána Pavla “fasujeme” výtvarný materiál a pouštíme se do kreslení. Já se odhodlám pouze k tužce, ale někteří členové výpravy se zkušeně pouští do akvarelů…

Zpátky k pobřeží

Vracíme se k parkovišti, od místního obchodníka v zaparkované dodávce nakupujeme jako dárky pro naše blízké doma vyhlášené mandlové koláčky s medem a vyjíždíme dolů, směrem k jižnímu pobřeží. Vyhlídkovou cestou okolo přehrady Presa de las Ninas sjíždíme ty skoro 2 výškové kilometry dolů do přístavu Puerto de Mogán.

Procházíme malým jachetním přístavem a vybíráme si z mnoha místních restaurací tu pravou pro naši poslední společnou večeři. Objednáváme bohatý výběr z jídelního lístku převážně kanárských specialit. Společně pak sdílíme širokou paletu chutí zahrnujících dary moře, jehněčí a kozí maso a velké množství nejrůznější zeleniny doplněné o brambory Papas Arugadas vařené ve slupce v mořské vodě. Přidáváme těžší červené víno z vinic na severu Gran Canarie a vychutnáváme si klidný společný večer po 10-ti dnech intenzivních zážitků.

Na Kanárské ostrovy se rádi vrátíme

Kdo Kanárské ostrovy dosud neznal vůbec, případně pouze jako plážovou destinaci, určitě si z této cesty odváží okouzlení a poznání, že ostrovy dokáží nabídnout nepřebernou škálu možností, ze které je někdy až těžké si vybrat. Určitě se zase rádi vrátíme!